Staré známé „kdo nic nedělá, nic nepokazí“ by se dalo velmi snadno parafrázovat třeba na „když se něco dělá, nejsou s tím spokojeni všichni“ aneb, člověk se nikdy nezavděčí všem. A Třebíč je toho krásným příkladem. Připravuje se revitalizace Karlova náměstí, Hrádku, chystají se cyklostezky, revitalizují sídliště. Děje se toho skutečně hodně a je tedy logické, že ne všichni se všemi změnami souhlasí. Bohužel se veřejně – ať už na sociálních sítích nebo osobně na zastupitelstvu – ozvou jen ti nespokojení. Za velké podpory části opozice to potom vypadá, že k některým plánům města panuje všeobecný odpor. To je ovšem pohled zcela mylný. Často totiž mlčící většina souhlasí, jen to nevyjadřuje veřejně. Je to taková naše zvláštní vlastnost. Když se nám něco nelíbí, křičíme o bojujeme. Když se nám něco líbí, považujeme to za samozřejmé a mlčíme. A to je škoda. Navíc do všeho vstupuje ještě jedna skutečnost, která by se dala stručně popsat třeba takto: „My víme, že v na sídlišti není kde parkovat. Souhlasíme s vybudováním nového parkoviště, ale hlavně ne pod našimi okny. Udělejte to u sousedního domu.“ Projednávání záměrů města s veřejností je složité, ale jsem přesvědčen, že je důležité. Stejně jako zapojení lidí do něj – i těch pozitivně naladěných. Je to přece o hledání kompromisů a o budoucnosti města.

Třebíčský zpravodaj – leden 2020